Abstrakt
Článek se zabývá osudy Archivní školy v době po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Budoucnost školy byla tehdy nejistá, zvláště po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939.
Protože se ale prosadilo pojetí, podle kterého Archivní škola neměla status vysoké školy, mohla výuka na ní pokračovat. V létě 1940 skončil VIII. běh a na podzim tohoto roku požádalo vedení školy o povolení zahájit další kurs.
Povolovací řízení bylo za podmínek okupace komplikované, ale v březnu 1941 vedla nakonec jednání s okupačními orgány k tomu, že směl být zahájen nový běh. Úřad říšského protektora však stanovil několik podmínek: počet účastníků byl omezen na 15, dpba studia byla zkrácena na dva roky, studijní plán byl rozšířen o německé dějiny a německé archivnictví. Kromě toho trval na tom, aby na škole vyučovali výlučně archiváři z praxe.Za těchto okolností mohla být na jaře 1941 výuka na škole znovu obnovena.Těžkou ranou pro školu a pro celé české archivnictví znamenalo zatčení a následná smrt ředitele Bedřicha Jenšovského.
Jeho nástupcem v čele školy se stal Jaroslav Prokeš. Škola pokračovala v činnosti i během dramatického roku 1942, ačkoliv na ni, jak vzpomínal očitý svědek, vládla "velmi nejistá a stísněná atmosféra. IX. běh skončil začátkem roku 1943. Škola pak sice oficiálně existovala i nadále, ale její vedení už o zahájení nového běhu ani nežádalo.
Skutečnost, že v Protektorátu mohla legálně existoval instituce, která se zabývala především českými dějinami, jejímž vyučovacím jazykem byla čeština a nabízela druh vyššího vzdělání, představuje zajímavý fenomén, který dosavadní bádání o tomto období zohledňovalo jen relativně slabě.