Abstrakt
Cesta do zimní laponské tundry byla v Evropě 17. století mnohem více exotickou zkušeností než zámořské výpravy. V roce 1659 se jí odvážil Johan Ferdinand Körningh, nadaný švédský mladík, který v Praze u jezuitů konvertoval ke katolictví, vystudoval filosofii a poté v Římě i teologii.
Na cestu na nejzazší evropský Sever se vydal sám. Z města Tornio v severním Finsku pronikl mezi kočovné Laponce, jejichž život a zvyky ve své Relatio tentatae missionis Lappicae barvitě popsal.
Zpět do Prahy s sebou přivedl i třináctiletého laponského hocha, aby u jezuitů studoval, misijní pokusy na dálném Severu ale vyhodnotil ze své zkušenosti jako nemožné. Sám vstoupil roku 1661 do Tovaryšstva, působil jako misionář v luteránském pohraničí Čech a zřejmě využíval znalosti nabyté od laponských šamanů také jako léčitel.
Studie se soustřeďuje na Körningovu osobnost, pokouší se proniknout k uvažování a strategiím muže, který si s neuvěřitelným nasazením a vůlí splnil vytčený cíl, jenž mu nakonec přinesl velké zklamání.