Abstrakt
Pokud jsme tematizovali poměr českých Židů, v moderní době vysoce strukturované menšiny, k první Československé republice, mělo to nesporně více rovin. Především je však třeba konstatovat, že se tento vztah formoval v určitém legislativním rámci, odlišném od rámců ostatních států vzniklých na troskách obou monarchií: rakouské a uherské. Československý stát se distancoval od nacionalistických českoněmeckých a českých pokusů zavést numerus clausus, které opakovaně vyvěraly i za první republiky.
Bezprecedentní bylo také uznání židovské národnosti v roce 1921, jakkoliv i to mělo svůj pragmatický základ (početní oslabení německé a maďarské menšiny), a akceptování řady politicko-kulturních požadavků československého sionistického hnutí státními orgány (s výjimkou specifického menšinového statusu). Po uklidnění poválečné situace byla východiska českých Židů stejná jako možnosti jejich nežidovských spoluobčanů.
Složitější byly ale poměry na Slovensku, kde v prvních letech po vzniku státu docházelo k porušování platného práva. Narativ vzorově demokratické první republiky bychom ovšem nemohli uplatnit ani na první poválečná syrová léta.
Je zcela logické, že sotva zrozený stát uprostřed krajně neklidné střední Evropy v prvním období nezvládl antisemitskou vlnu, jež zasáhla postupně celou Evropu. Svůj počátek měla již v roce v roce 1916, kdy se celou Evropu prostoupily stereotypy o zkázonosné migraci Židů z východu ("Ostjudengefahr").
Zejména v posledních válečných měsících, kdy už téměř všichni vyhlíželi toužebně mír, byly funkční představy Židů jako těch, kteří rozpoutali válku i bolševickou revoluci (1917) a těžili z nich. Po válce se pak v národních státech objevily stereotypy Židů jako nespolehlivých občanů státu, zrazujících během války i po jejím skončení české, slovenské, polské, maďarské, rakouské, německé či rumunské zájmy.
S údajně ničivým židovským vlivem byly spojovány také poválečný nedostatek a drahota, bytová nouze, nezaměstnanost, nebývalé zchudnutí společnosti i epidemie. Úsvit republiky nebyl ještě zatížen pogromy, 3. a 4. prosince 1918 došlo však k výbuchu protižidovské nenávisti v Holešově. Obdobně neklidný byl i přelom roku 1918 a 1919, květen a září 1919.
Pogromy propukly také na středním a západním Slovensku. Tuto sérii nevraživosti, vyvolanou a živenou zejména tehdejším agrárním a národně demokratickým tiskem, ukončil až pražský listopadový pogrom v roce 1920.
I více než třicet let po Sametové revoluci (1989) však mnozí historici ve svých pracích tyto bouře nezmiňují, nebo je hodnotí jen jako protidrahotní spontánní lidová vystoupení proti lichvářům. Za československé specifikum však můžeme označit rychlost utlumení antisemitismu v českých zemích.
Narativ bytostně demokratického českého (československého) národa je ovšem dekontextualizovaný. Vysvětlení je třeba hledat v zahraničněpolitickém postavení Československa a v jeho závislosti na Dohodě, kterou si střízlivá politická reprezentace velmi dobře uvědomovala.
Poměrně rychle došlo i k dosažení předválečné úrovně výroby (1923), zatímco ostatní sousední státy se stále zmítaly v inflaci. Sebevědomé Československo, nárokující místo mezi vítěznými státy, tak mohlo vykročit do relativně šťastného dvacetiletí, třebaže s řadou nacionalistických a sociálních výkyvů, během nichž znovu eskaloval antisemitismus.
Přesto tyto zlomy však první republika až do svého hořkého konce v září 1938 udržela ve svých hranicích demokratický režim. Mimořádným výkonem bylo i zahraničněpolitické úsilí ministra zahraničních věcí a prezidenta (od roku 1935) Edvarda Beneše, jež ovšem nemohlo zabránit pádu demokratické Evropy.
Jak však vnímali novou republiku Židé, její nejstarší menšina? U těch, kteří dávali přednost německému (případně maďarskému) jazyku a kultuře, převládly nejprve obavy. V novém státním útvaru neviděli oproti monarchii pokrok, jejich upřímné rakušanství a úcta k panovníkovi jako k domnělému ochránci Židů se navíc v nové Evropě staly mentální zátěží.
Zrozený stát se nadto programově obracel k vítězné Francii a Anglii. Rychle navázané korektní vztahy s Německem a Rakouskem byly výsledkem politického a hospodářského pragmatismu československých politických představitelů, nikoliv pokračováním někdejších vazeb na Německo.
Naopak. Heslem mladé republiky se stalo odrakouštit a demokratizovat.
V Masarykovi byl navíc v německožidovské společnosti zprvu viděn zrádce vlasti, a tak jeho obraz prosvětlovala pouze vzpomínka na tzv. hilsneriádu. Jedním z největších výkonů mladého Československa se tak stala ta skutečnost, že rakouskoněmecky (prouhersky) orientovaní Židé stát, v jehož hranicích se ocitli nikoliv ze své vůle, nakonec za svůj přijali.
Naopak sionistické hnutí, chápající Židy jako národ, již před koncem první světové války navázalo úspěšný dialog s budoucí československou politickou reprezentací, v němž úspěšně pokračovalo i po vzniku státu. Přes vysokou loajalitu k monarchii na prahu války v jejích dalších letech, jistě i pod vlivem narůstajícího antisemitsmu, sionisté přejali český narativ ztrouchnivělého, nemorálního a militaristického Rakouska.
Rakousko nezavinilo pouze všechno české, ale také veškeré židovské neštěstí, když své židovské občany postavilo mezi znepřátelené Čechy a Němce. Přes ostrou kritiku všech antisemitských excesů se tak sionistické hnutí od počátku prezentovalo a chovalo jako hnutí ke státu vysoce loajální, v česko-německém sporu pročeské, ve třicátých letech dvacátého století pak bezvýhradně podporující československou demokracii.
Přispívalo k tomu i to, že do sionistické vlasti (Palestiny) odcházela jen menšina mladých národně uvědomělých Židů, zatímco ostatní sionisté usilovali o propojení svého československého domova s budoucím židovským státem. Ten sice materiálně podporovali, ale své přesídlení do Palestiny nezvažovali.
Vůči sionistickému hnutí rivalitní hnutí českožidovské přivítalo nový stát s velkými nadějemi, narušovanými ovšem vlnou poválečných pogromů, jež údajně republice vtiskly charakter Orientu (!). Loajální českožidovská reprezentace dokonce manifestačně odmítla mezinárodní ochranu československých Židů po první světové válce.
Přesto v prvních měsících po převratu převládal mezi Čechy židy, jak se nově začali čeští židé sami nazývat, názor, že jejich vlastí jsou Čechy, nikoliv celé území nového státu. Přestože monarchii hodnotili po válce jako stát, jenž ztratil nárok na svou existenci, i oni si museli vybudovat občanský postoj k celé republice, svému novému domovu, kde měli podle vlastního přesvědčení přispět k česko-německému dorozumění.
Palestina pro ně zůstala bezperspektivním územím, jakousi britskou korunní kolonií, navíc s opakujícími se výbuchy arabského nacionalismu. V duchu své starší myšlenkové tradice i v duchu permanentního optimismu věřili v zánik domácího antisemitismu a v perspektivy československé demokracie.
Mezi asimilantským a sionistickým hnutím se však odehrával spor i o hlavní symbol Československa: osobnost prezidenta republiky TGM. Výrok českožidovského filozofa Jindřicha Kohna "jest můj Sion Praha" vyvěral právě z důvěry v masarykovskou demokracii.
Tuto víru však Češi židé sdíleli spolu se svými rivaly. Sionisté však, na rozdíl od asimilantů, považovali protižidovskou nenávist za trvalou zášť, a proto v čase reálného ohrožení republiky zachránili část svých přívrženců vystěhováním do Palestiny.
Obdobně velmi aktivně pečovali i o židovské běžence z nacistického Německa a autoritářského Rakouska. Naopak českožidovské hnutí až do poslední chvíle emigraci svých přívrženců zavrhovalo.
Na jaře 1938 připravilo dokonce své Memorandum, dovětek k chystanému národnostnímu statusu, kterým velmi sebevědomě znovu vyjádřilo svou víru v perspektivy československé demokracie. Jejím nečekaným a rychlým pomnichovským koncem se příběhy československých Židů začaly odvíjet pod stále drtivějším tlakem ze strany nacistického Německa.
Svět se přiblížil k nové válečné katastrofě, s bezprecedentně ničivou protižidovskou taktikou. Zůstala však vzpomínka na masarykovské Československo, k níž se Židé za druhé světové války, bez ohledu na svou ideologickou a národnostní orientaci, upínali jako ke svítícímu majáku.