Abstrakt
Základním předpokladem poskytování zdravotní péče, který je v současné době akcentován, je souhlas pacienta s doporučenou zdravotní péči. První zmínky o tom, že v ČR byl pacient poučen a na základě poučení dává souhlas s doporučeným výkonem, je možné doložit již od roku 1913.
Validní souhlas dává pacient po poučení o poskytované péči. Za osoby zbavené svéprávnosti dává souhlas jejich opatrovník, určený soudem.
Za děti dávají souhlas jejich zákonní zástupci, což jsou rodiče. Pokud jeden z rodičů s výkonem souhlasí a druhý s výkonem nesouhlasí, pak v praxi jsou tyto případy řešeny tak, že u výkonu odkladných, kdy se rodiče nemohou dohodnout, je vhodné se obrátit na soud, aby spor rodičů rozhodl.
U neodkladných výkonů rozhoduje ošetřující lékař. Za dospělého nemůže dávat souhlas s výkonem jeho rodinný příslušník, či lépe řečeno nemůže za pacienta podepsat informovaný souhlas.
Právní předpis také stanovuje, kdy je možné bez souhlasu nemocného provádět výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného do ústavní péče. Že problém souhlasu nemusí být v praxi vždy jednoduchý a život a praxe přináší věci a problémy neobvyklé, si dovolujeme ukázat na konkrétním případě.