Neurovývojové poruchy zahrnují širokou škálu fenotypů podmíněných defekty ve vývoji a fungování centrálního nervového systému. Při jejich rozvoji hrají důležitou roli genetické faktory.
Náhled na způsob genetické determinace neurovývojových poruch se za posledních několik desetiletí několikrát změnil. Dnes převládá kombinovaný model, podle něhož se na rozvoji těchto poruch podílejí jak běžné genetické varianty s malým účinkem, tak vzácné varianty se silným účinkem, a oba tyto mechanismy působí u každého pacienta vedle sebe.
Odhalování polygenních sítí běžných variant je obtížné a první asociované lokusy byly popsány teprve nedávno. Identifikace variant se silným účinkem je jednodušší a byly nalezeny již v několika stovkách genů.
Zajímavé je, že tyto geny často zajišťují základní buněčné procesy, a zdá se, že jejich mutace jsou ve v ětšině systémů tolerovány, s výjimkou centrálního nervového systému. Pokrok v identifikaci kauzálních genů umožňuje definovat na základě genetiky nové syndromy zahrnující neurovývojové poruchy.
Dnes se to však daří pouze u vysoce penetrantních mutací v genech podmiňujících častější, těžší a fenotypově méně variabilní monogenní syndromy, a proto zůstává mnoho zúčastněných genů a na ně vázaných klinických jednotek stále neodhaleno. Lepší pochopení genetických mechanismů se již dnes odráží v efektivnější genetické diagnostice, a v budoucnu snad umožní i cílenou terapii některých syndromů spojených s neurový-vojovými poruchami.