Abstract
Posedlost zánikem a smrtí či ohledávání jejich přítomné nepřítomnosti není v poezii ničím neobvyklým. Stále naléhavější se zdát být potřeba vyrovnat se s těmito skutečnostmi i v každodenním jednání.
Nejde přitom pouze o život s hrozbou jaderné katastrofy nebo důsledky klimatického kolapsu, ale o vztah k smrtelnosti a zkušenosti ztráty.