Abstrakt
Příspěvek bude s oporou o východiska teorie sociálních polí pojednávat o diskursu "krize" folkového písničkářství v prvním porevolučním desetiletí. Bude ukázáno, že tato "krize" není tak jednoznačná, a že její podoby i příčiny jsou u jednotlivých aktérů odlišné.
Na případu analýzy poziční trajektorie Jaromíra Nohavici v rámci mainstreamového pole populární hudby bude referováno k popisu vývoje žánru ve sledovaném období. V celkovém kulturním poli, kde obdobně jako v 60. letech dochází zároveň k několika produkčním pohybům (legalizace původně zakázaného, snaha dohnat zameškané trendy, vstřebávání soudobých trendů světové populární hudby, ...), které mohou taktéž zčásti být jedním z faktorů oslabujících a zužujících mainstreamový prostor pro folkovou prezentaci.
Ačkoliv se většina písničkářů ve sledovaném generálním kulturním poli stále pohybuje (účast na festivalech, knižní vydání textů, interview apod.), v mnohém význam těchto produkcí vypovídá spíše o stabilizaci historické hodnoty interpreta než o dynamickém rozvoji. Neplatí to tak pro všechny, příkladem může být právě J.
Nohavica, který na jedné straně těžil ze své popularity osmdesátých let, na straně druhé svým různorodým tematickým a výrazovým záběrem svou tvorbu rozvinul a dokázal oslovit široký okruh posluchačů, čímž zaplnil postupně prostor, který byl vyhrazen pro folk. Cílem příspěvku je zpochybnit teze vypovídající o silné krizi žánru (či taktéž o konci folku) a nabídnout argumenty, které charakter určitého utlumení konfrontují s obdobím hledání možností jak formovat nového folkového písničkáře, který by byl syntézou aktuálnosti a tradice české folkové písně.