Abstract
Léčba glifloziny je účinnou terapií pacientů se srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí levé komory (HFrEF). Vzhledem ke svému mechanismu účinku jsou glifloziny vhodné zejména při kombinaci s antidiabetickou léčbou, jsou ale účinné bez ohledu na přítomnost diabetu.
Terapie glifloziny u pacientů s HFrEF vede ke snížení kardiovaskulární mortality a rizika hospitalizace pro srdeční selhání, v ČR je však zatím hrazená pouze u pacientů se současnou diagnózou diabetes mellitus (DM) 2. typu. Využití gliflozinů v reálné klinické praxi nicméně není dostatečné ani u pacientů s diabetem.
Analýza dat zdravotních pojišťoven ukázala, že v roce 2020 bylo v ČR léčeno přibližně 115 tis. pacientů pro srdeční selhání, z toho asi 40,7 tis. s diagnózou DM 2. typu. Nejčastěji používanými léky byla diuretika (68 %) a β-blokátory (62 %), přičemž pacientů se srdečním selháním léčených glifloziny byla pouze 3,2 %.
V případě pacientů se srdečním selháním a s DM 2. typu byl nejčastější léčbou metformin (39 %) a inzulin (31 %), využití léčby glifloziny bylo oproti všem pacientům se srdečním selháním cca 3x vyšší (9 %), nicméně stále v řádech jednotek procent. Předepisování gliflozinů u těchto pacientů se v posledních letech zvýšilo, zároveň došlo k nárůstu užívání metforminu a agonistů GLP-1 a k poklesu užívání derivátů sulfonylurey.