Betablokátory v intravenózní formě jsou osvědčeným lékem pro terapii tachyarytmií a tachykardií různorodé etiologie a pro řešení závažné hypertenze. Indikace pro léčbu betablokátory se však stále rozšiřují, protože prakticky při všech závažných akutních onemocněních dochází k extrémnímu vyplavení katecholaminů s průvodními nežádoucími účinky.
Těmto účinkům lze pomocí betablokátorů bránit. V posledních letech přibývají důkazy pro příznivý efekt betablokátorů při sepsi, šokových stavech, akutním srdečním selhání, traumatech, popáleninách a dalších závažných akutních stavech spojených s tachykardií či tachyarytmií.
Betablokátory mohou být velmi přínosné dokonce i při srdeční zástavě na podkladě refrakterní komorové arytmie. V souhrnu betablokátory snižují výskyt arytmií a zlepšují hemodynamické a některé metabolické parametry s výsledným snížením úmrtnosti, zkrácením doby umělé plicní ventilace a hospitalizace pro akutní onemocnění, zlepšením hojení traumat a popálenin i zmírněním neurologických následků srdečních zástav.
Další možnosti využití otevřely nové ultrakrátce působící a vysoce β1-selektivní betablokátory. Následující přehled je věnován více i méně známým oblastem použití i. v. betablokátorů v akutní kardiologii a přináší i praktické návody pro jejich použití.