Abstract
Plicní hypertenze zahrnuje stavy charakterizované zvýšením středního tlaku v plicnici >= 25 mmHg. Nejčastěji se vyskytuje u onemocnění srdce nebo plic.
Vzácněji je plicní hypertenze důsledkem primárního postižení plicních cév (zejména plicní arteriální hypertenze - PAH, při postižení plicních arteriol, a chronická tromboembolická plicní hypertenze - CTEPH, související s nekompletní reperfuzí po akutní plicní embolii). V léčbě plicní hypertenze u srdečních onemocnění je klíčová především léčba základního srdečního onemocnění, specifická vazodilatační léčba není indikována.
Podobně je tomu u plicní hypertenze u plicních chorob s výjimkou recentní práce, která ukázala příznivý účinek inhalačního analoga prostacyklinu treprostinilu u nemocných s plicní hypertenzí u intersticiálních plicních procesů. V léčbě PAH dominuje farmakoterapie.
Nemocní s pozitivním vazodilatačním testem jsou indikováni k léčbě vysokými dávkami blokátorů kalciových kanálů. V případě negativního testu (většina nemocných) je indikována farmakoterapie prostanoidy a agonisty prostacyklinových receptorů, antagonisty endotelinových receptorů, inhibitory fosfodiesterázy 5 a stimulátory solubilní guanylátcyklázy.
U CTEPH rozhoduje o způsobu léčby operabilita nálezu. U operabilních pacientů je indikována plicní endarterektomie (PEA).
U inoperabilních pacientů a u nemocných s reziduální plicní hypertenzí po PEA je indikována balonková plicní angioplastika (BPA) a/nebo farmakoterapie.