Abstrakt
Kniha analyzuje českou literární kritiku devadesátých let 20. století z hlediska politického čtení a pokouší se najít příčiny depolitizace českého literárního pole. Zpochybňuje tezi, že literatura byla na počátku tohoto desetiletí zbavena svých společenských rolí a závazků a soustředila se pouze na své literární hodnoty.
V první části jsou představeny základní tendence polské literární kritiky a prostřednictvím tohoto srovnání jsou problematizovány některé axiomy české literární historiografie. Druhá část definuje politické čtení jako praxi, která je v literární vědě přítomna přinejmenším od 19. století, a poukazuje na její možný přínos pro českou literární vědu.
Třetí oddíl diskutuje pojmy politika a policie (Rancière) a depolitizace (Schmitt, Barthes).Poslední část knihy přináší interpretaci recepce tří románů Michala Viewegha. Debaty kolem těchto knih totiž zahrnují skryté politické významy, jako boj o výklad minulého režimu, spory o pozice jednotlivých aktérů nebo o vysokou a nízkou literaturu.
Součástí poslední kapitoly jsou také dva exkurzy: o autenticitě a dobových manifestech. V závěru autorka argumentuje, že kořeny vnímání roku 1989 jako milníku neleží v tomto zlomu jako takovém, ale v následných debatách, při nichž se ustavovalo nové literární pole.
Poukazuje také na souvislost mezi literárněhistorickým narativem a generací literárních vědců, kteří jej spoluvytvářeli, a zavádí pojem mýtus nového začátku.