Umělci jsou mimozemšťané a zůstává po nich "plno krámů", jak jeden takový výstavní "piknik u cesty" popsali bratři Strugačtí. Což je více než dostačující důvod postavit si u cesty kurátora Jana Zálešáka Galerií Kurzor vlastní kiosek a usmažit v humanistickém friťáku pár artefaktů ze Zóny zvané galerie.
Neboli: schválně co se stane, když stalkeři z Fakulty humanitních studií propašují umělecká díla do světa mimo Zónu a přinutí je jako technologická či dokonce biologická orákula říci něco o světech a lidech, o kterých původně vůbec vypovídat neměla a nechtěla? Tomáš Mašek se tak po "valéryovském" úvodu Ondřeje Váši tváří v tvář fotografiím Dominiky Jackuliakové a objektům Gizely Mickiewicz zeptá, zdali jsme vprostřed technologických zázraků spíše zvěří, která nalézá zázračné artefakty po "pikniku u cesty", nebo zdali jsme naopak jejich šiřiteli a trousíme po sobě techniku a umění, jejichž dosah je pro nás však zahalen tajemstvím stejně jako propojenost přírodních jsoucen a umělých objektů uvnitř Vesmíru. Jakub Zítko si pro změnu zažongluje s Parmenidovými objekty ve filébovském opileckém rauši a všimne si jistého afektivního prvku, který nás spolu s ním postaví před řadu epistemologických otázek: proč "svět sice světem, ale země je jedině nízkou?", dokonce vždy příliš nízkou, než aby námi byla uchopena, a jenom šílenec je schopen zakoušet její rotaci? V jakém smyslu jsme my, ne-šílenci, schopni uvažovat o oněch bohapustých místech, jež přeci jenom čas od času navštívíme? Nebo snad ona navštěvují nás?