Abstrakt
Cílem příspěvku je představit pojetí etiky, které je možné číst na pozadí prací o básnické řeči v díle Julie Kristevy. Poukážu přitom na to, že takové pojetí má svůj základ v Kristevou proklamované potřebě přehodnotit užívání lingvistických metod pro zkoumání jazyka (ve prospěch "marxisticko-freudiánského" pojetí).
Při tomto přehodnocování dochází totiž nejen ke změně objektu zkoumání, ale zároveň i etických předpokladů daného přístupu. Toto přehodnocování je v Kristevině díle reprezentováno snahou do teoretického prostoru zahrnout i prvky, které jsou v rámci lingvistiky neteoretizovatelné, čímž je založeno specifické pojetí sémiotiky vycházející právě z básnické řeči.
Tento obrat přitom představím ne primárně jako gesto směřující k rozšíření vědeckého poznání na další oblasti, ale jako gesto, které svými implikacemi toto pole překračuje právě směrem k etice jakožto specifickému druhu vztahu k jinému. Této etice je vymezen prostor, rámovaný na jedné straně "deliriem" a na straně druhé "podřízením zákonu".
Umožňuje nám tak chápat etiku jako praxi subjektu, která se nutně musí odehrávat na rozhraní těchto dvou sfér a je permanentním "vyjednáváním" mezi násilím a řádem.