Abstrakt
Tato studie se snaží na základě frekvenčních dat z korpusu uceleně popsat pravidla ovlivňující výběr dlouhého nebo krátkého vokálu ve verbálních substantivech. Autor se zaměřil na konkrétní případ hlásek á a a v zakončeních verbálních substantiv na -ání nebo -aní, jež nejsou ze synchronního hlediska systematicky popsána.
Nepřehledná distribuce těchto deverbativ není též jasná cizojazyčnému žákovi, jemuž by přesná pravidla umožnila správně diferencovat obě zakončení. Proto se tato analýza zam ěřuje na určení pravidelností fungování obou zakončení v českém jazyce na základě dat z korpusu současné psané češtiny SYN2015 s ohledem na žáky češtiny jako cizího jazyka.
Data ukazují, že volba mezi zakončeními -ání nebo -aní je podstatná pouze v případě dvouslabičných verbálních substantiv; víceslabičná verbální substantiva vždy končí na -ání. Správné zakončení dvouslabičného substantiva lze identifikovat na základě infinitivu základového slovesa.
Dochází-li ke krácení samohlásky u prefigovaných infinitivů (př. psát - napsat), má dvouslabičné substantivum zakončení -aní (př. psaní). Nedochází-li ke krácení (př. tát - roztát), má dvouslabičné substantivum zakončení -ání (př. tání).
Takto formulovaná pravidla systematizují popis zakončení -ání a -aní, která s ohledem na nejčetnější verbální substantiva můžeme považovat za pravidelná. Tyto poznatky můžeme dále uplatit ve výuce cizinců při tvorbě nových výukových materiálů.