Abstract
Figura nepřítomnosti, absence, ticha či prázdna vymezuje podstatné směřování moderní poezie, v němž lze zároveň spatřovat prvky tradice sahající hluboko do minulosti. Snahy překročit horizont lidské smrtelnosti, paradoxní přijetí ztráty a práce truchlení přitom samozřejmě nejsou výhradními tématy básnictví.