Studie analyzuje tři ročníky samizdatového časopisu Dialog, představujícího koncem sedmdesátých let, po zrušení všech specializovaných oborových periodik, jedinou platformu nezávislé a pozoruhodně konzistentní kritické reflexe dobového divadla a to v celé jeho šíři: redakce cíleně reflektovala jak relevantní či vybočujících počiny oficiálních scén, stejně jako konstituující a profilující se proud alternativního divadla. Mimo nedocenitelnou kritickou analýzu jinde jen povrchně reflektovaných divadelních inscenací periodikum výrazně přispělo k udržení hodnotových i profesních kritérií divadelní kritiky.
Navzdory tomu, že po třech letech se síly redakce i přispívajících autorů zákonitě vyčerpaly, soubor textů, iniciovaných a publikovaných Dialogem, představuje jeden z nejrelevantnějších zdrojů, které dnes máme o divadle a inscenacích druhé poloviny sedmdesátých let. V širším kontextu lze časopis chápat též jako pokus postihnout kvintesenci současnosti prostřednictvím kritické recepce současné divadelní produkce.
Společným leitmotivem mnoha kritik i esejů, otištěných v Dialogu, byla naléhavě pociťovaná nedostatečnost či absence stylu.