Abstrakt
Článek představuje komparativní četbu Hostovského románů ze 30. let Dům bez pána a Případ profesora Körnera. Pozornost je zaměřena na poetiku spojenou s tématy paměti a vzpomínání s důrazem na roli, jakou paměť protagonistů hraje při konstituci identity vyprávějícího subjektu a dalších postav díla.
Snažíme se ilustrovat, že paměť Hostovského protagonistů, stejně jako jejich identita, která se o ni opírá, se již v těchto jeho raných textech prezentují jako značně nestálé či nespolehlivé. Toto poznání by se mohlo stát východiskem rovněž pro interpretaci pozdějších Hostovského románů, kde se paměť a subjektivita protagonistů zdají být ještě více dezintegrované - což bývá tradičně připisováno na vrub především Hostovského osobní zkušenosti s exilem.
Ve světle uvedených poznatků se však nabízí otázka, zda není interpretačně přínosnější tuto tendenci chápat spíše jako přirozený vývoj autorské poetiky, která se formovala již ve zmíněných textech ze 30. let.