Abstrakt
Příspěvek nastíní možnosti filozofické interpretace vybraných děl Bohumila Hrabala s ohledem na otázku, do jaké míry je etická perspektiva těchto děl utvářena narativním zobrazením vizuální zkušenosti. Význam vizuálních motivů pro konstituci subjektivity protagonistů a jejich intersubjektivních vztahů bude sledován především v novele Autíčko.
V případě této novely se autorovo zacházení s narativní fokalizací poněkud vymyká z trendu nehodnotících, eticky nezakotvených vypravěčů, s nimiž se obvykle v Hrabalových textech setkáváme. V kontextu fenomenologie vnímání M.
Merleau-Pontyho a etiky Emmanuela Levinase se příspěvek pokusí ukázat, že této evokace afektivních a etických vazeb vypravěče k fikčnímu světu je dosaženo právě prostřednictvím Hrabalova specifického využití motivů pohledu a vidění.