Abstrakt
Cíl: Přechod od kategoriálních modelů poruch osobnosti k dimenzionálnímu pojetí funkčních schopností osobnosti, jak jsou konceptualizovány v DSM-5 i MKN-11, představuje pro klinickou oblast výzvu k implementaci nových diagnostických metod pro poruchy osobnosti. Zároveň se ukazuje, že koncept osobnostního fungování má širší uplatnění kvůli svým schopnostem popisovat obecně závažnost psychopatologie. České verze dvou instrumentů zaměřených na funkčních schopnosti osobnosti již prošly ověřením psychometrických vlastností, nicméně pro jejich další využívání je potřebné, aby byly podrobeny dalším v ýzkumům.
V této studii se proto zaměřujeme na jejich schopnost diskriminovat mezi těmi bez psychiatrické diagnózy a dvěma skupinami lidí s psychiatrickou diagnózou. Materiál a metoda: Studie byla realizována na 163 respondentech, kteří pocházeli ze tří skupin: 1) pacienti s poruchami osobnosti (n = 58), 2) pacienti se zvýšeným skóre neuroticismu (n = 50), 3) běžná populace (n = 55).
Funkční schopnosti osobnosti byly hodnoceny za pomocí sebeposuzovacícho dotazníku Level of Personality Functioning Scale-Brief Form 2.0 (LPFS-BF 2.0) a klinicky hodnoceným polostrukturovaným rozhovorem Semi-structured Interview for Personality Functioning DSM-5 (STiP 5.1). Výsledky: Tři sledované skupiny se lišily v osobnostním fungování.
Obecně se dá říct, že lidé s poruchou osobnosti dosahovali nejvyššího narušení osobnostního fungování, zatímco nejnižší úroveň narušení osobnostního fungování měla běžná populace, mezi nimi pak byla skupina se zvýšeným neuroticismem. Zatímco rozhovor STiP-5.1 byl schopen rozlišovat i v rámci skupin pacientů, dotazník LPFS-BF 2.0 měl tuto schopnost nižší.
Z demografických proměnných se ukázala jako významná korelace s věkem naznačující trend ke zralejšímu osobnostnímu fungování s vyšším věkem, dále se ukázalo, že vyšší vzdělání bylo asociováno s nižším narušením osobnostního fungování. Závěr: Polostrukturovaný rozhovor STiP-5.1 i screeningový dotazník LPFS-BF 2.0 ukázaly adekvátní schopnost diskriminovat tři zkoumané populace.
Obě metody jsou uživatelsky příznivé a vzhledem k dobrým psychometrickým vlastnostem jejich českých verzí je možné obě doporučit pro výzkumné užití a s obezřetností také pro klinickou praxi. Rozšiřuje se tak repertoár moderních metod (nejen) k diagnostice poruch osobnosti v ČR.