Cílem příspěvku je přiblížit Schmittovo chápání výjimečného stavu. V odborné literatuře je značně rozšířen výklad, podle něhož byl Schmitt duchovním otcem tzv. "excepcionalismu".
Schmitt podle této interpretace v její umírněné podobě tvrdí, že právní stát není schopen na základě svého právního řádu překonávat krize a že jejich řešení se musí opírat o neregulované jednání suveréna. V radikální variantě tohoto výkladu je pak přímo Schmittovým programem, že místo řádu právního státu má zaujmout suverénní nenormovaná výjimka, která nezná výjimku z této výjimky.
V příspěvku hodlám ukázat, že excepcionalistická interpretace v obou jejích podobách představuje zkreslující výklad, jenž není ve světle Schmittových textů a stanovisek plně obhajitelný. Budu argumentovat, že Schmittova koncepce není vzdálena přístupu, který András Jakab ve své kategorizaci označuje jako "klasický státocentrismus" a který v různých modifikacích hájila řada renomovaných státovědců druhé poloviny 20. století.
Jeho pozice je tedy méně radikální, než excepcionalistický výklad sugeruje.