Text, který je časově ohraničen koncem první světové války a začátkem roku 1921, kdy jádro českoněmecké sociálnědemokratické levice založilo takzvané Německé oddělení Komunistické strany Československa (KSČ), analyzuje za pomocí dobového tisku a stranou vydaných brožur postoje a argumentaci tohoto stranického křídla. Důraz přitom klade na národnostní otázku. V úvodní části stručně představuje okolnosti, které již před válkou vedly ke vzniku tzv. liberecké levice. Ta tradičně zastávala spíše revoluční než reformní a spíše internacionální než nacionální postoje. Následně ukazuje, jak se i ona na sklonku války a těsně po ní spojila s pravicovými stranami v boji za národní sebeurčení. V jejich logice požadovali to samé, co jejich čeští soudruzi, a lákala je možnost velkoněmecké revoluce. Nacionálně protičeské motivy zároveň převažovaly nad těmi internacionálními. To se začalo měnit až v průběhu roku 1919, kdy se vidina německé revoluce vzdalovala a liberečtí zároveň opět navázali užší kontakty s radikály na české straně. Nakonec to jsou tak právě oni, kteří volali po vzniku česko-německé KSČ.
Tato studie zaprvé argumentuje, že tento rychlý názorový přerod nelze interpretovat jako pouhý oportunismus hlavních aktérů, ale navazuje na rozpory sociálnědemokratického hnutí již před válkou. V očích tehdejších aktérů mohl být i bezrozporný. Zadruhé při pohledu na další vývoj uvnitř KSČ nelze tvrdit, že třída zvítězila nad národem s konečnou platností. Nacionální rétorika byla silná i v rámci této internacionální strany. Zatřetí pak předpokládá, že analyzované texty do určité míry vypovídají i o náladách ve značné části severočeského dělnictva. Ukazují nám tak, jak zásadní pro tehdejší veřejnost byly nacionální symboly, ale také jak rychle se mohl jejich význam snížit.