Předkládaná studie se zaměřuje na právo na odpor, které je vedle výjimečného stavu jedním z hlavních mimořádných právních instrumentů určených k řešení krizí. Od výjimečného stavu se liší zejména v tom znaku, že se jej v podmínkách demokratického právního státu nemohou dovolat orgány veřejné moci, nýbrž pouze občané coby subjekty podřízené její autoritě.
Jakkoli se nám mj. s ohledem na historické zkušenosti a platnou právní úpravu může jevit právo na odpor jako relativně přirozený institut, je pravdou, že jeho pozitivní zakotvení je v evropském kontextu spíše vzácné a řada významných teoretiků vůči němu zaujala silně rezervované nebo dokonce výslovně negativní stanovisko. V článku nejprve odlišuji právo na odpor od práva na revoluci a občanské neposlušnosti.
Následně představuji čtyři základní typy argumentů, které jsou vůči právu na odpor vznášeny. Jmenovitě se jedná o argumenty z (i) logického rozporu, (ii) anarchie a nekonečného regresu, (iii) redundance, (iv) konzumpce.
Po jejich zhodnocení nabízím v závěru odpověď na otázku, zda právo na odpor má nebo nemá v demokratickém právním státě své místo. Jedno z východisek pro předloženou analýzu představuje Sieyèsovo rozlišení mezi pouvoir constituant a pouvoir constitué.