Příspěvek se zaměřuje na osudy betlémů a betlémářství v českých zemích v období státního socialismu. Klade si otázky, za jakých okolností se lidé s betlémy setkávali ve veřejném prostoru ale i v soukromí a jak je vnímali.
Příspěvek vychází z rozhovorů s betlémáři a pracovníky muzeí a prezentuje průběžná zjištění spojená s přípravou disertační práce. Stavění a výroba betlémů jako součást prožívání vánočních svátků má v českých zemích rozsáhlou tradici.
Jev, který se zde plně rozvinul v průběhu 19. století, byl ve století následujícím vystaven působení nepříznivých okolností. Změna zahájená událostmi v únoru 1948 vytvořila společenské klima nevhodné pro další rozvoj betlémářství.
Literatura hodnotí betlémářství v tomto období několika stereotypizujícími větami, jejichž obsah zahrnuje název příspěvku. Přestože o zkoumaném období není možné hovořit jako o čase rozkvětu betlémářství, již základní rešerše ukazuje mozaiku informací a příběhů, které rozkrývají pestrý osud kulturní praktiky nejen ve městech s betlémářskou tradicí.