Abstract
Již v roce 1993, tedy mnoho let před tím, než se v českém právním i neprávním prostředí rozvinula diskuse o whistleblowingu v důsledku přijetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie) (dále jen "Směrnice"), poukázal Joan K. Pierson se svými kolegy z Univerzity Jamese Madisona ve Virginii na to, že whistleblowing je tématem, které je opředeno značnou mírou kontroverze, jelikož před potenciálního oznamovatele klade morální dilema, zdali porušení práva oznámit či nikoli.
Kontroverze je zde logická, neboť čím větší roli při diskusi o určitém (právním) tématu sehrávají etika s morálkou, tím více se ukazuje, jak rozlišné nastavení etických a morálních norem u konkrétních osob v dané společnosti určuje úhel, ze kterého je na dané téma nahlíženo. Konkrétně u whistleblowingu je význam etiky a morálky nezanedbatelný a nelze jej ani v právní diskusi opomíjet, neboť z právně-teoretického hlediska jsou právo, etika a morálka spojenými nádobami.
Tento příspěvek si klade za cíl analyzovat význam etiky a morálky pro účinné zavádění pravidel whistleblowingu a jejich následné fungování ve společnosti.