Abstrakt
Inkluze žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do většinového školského systému patří k základním proudům českého školství a je plně v souladu se vzdělávací politikou České republiky. Zřejmá nepřipravenost učitelů v běžných školách na tuto situaci však představuje pro realizaci tohoto cíle zásadní hrozbu.
Zvlášť patrné je to v konkrétních vzdělávacích oborech, kde pro zvládnutí inkluze v běžné školní realitě chybí specificky oborová podpora. Výjimkou v tomto ohledu není ani vzdělávání v mateřském, tedy českém jazyce.
Příspěvek analyzuje potřeby učitelů češtiny ve vztahu k výuce žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to především s ohledem na didaktickou rekonstrukci obsahu. Ukazuje se, že v případě tradičního mluvnického vyučování je to o to těžší, že je potřeba proměnit nejen způsob didaktického uchopení obsahu, ale obsah sám, a to s ohledem na specifické cíle výuky češtiny pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
Text ukazuje, že zmíněnou potřebu nejsou schopny saturovat speciálněpedagogické intervence izolované v oboru speciální pedagogika, nýbrž že se musejí rozvíjet přímo v oborové didaktice českého jazyka. Jedině tak totiž mohou být tyto intervence oborově adekvátní.