Prohlídky hradů a zámků si dodnes udržují zásadní podíl na utváření vztahu české společnosti k nedávné i vzdálenější minulosti. Jejich význam v kolektivní paměti posiluje nejen dlouhodobě stabilizovaná forma společná všem objektům, ale také těsné propojení se sférou populární kultury.
Přestože kořeny této široce oblíbené kulturní praktiky sahají do 19. století, ustálenou podobu získala teprve v kontextu státní politiky po roce 1945. Příspěvek přiblíží základní rysy historického vývoje, kterým zpřístupněné a státem spravované památkové objekty od té doby prošly.
Naznačí některé kontinuity, paradoxy a úskalí vyplývající z proměnlivých vztahů mezi ideologickými požadavky, odbornou interpretací, principy popularizace a myšlenkovými prekoncepty návštěvníků. Jaké obecnější procesy a jevy lze na pozadí prohlídkových tras sledovat? A jakou úlohu můžeme či chceme někdejším šlechtickým sídlům vyhradit v současné společnosti?