Abstrakt
Ve svém příspěvku se zaměřuji na pojem práva na odpor, o němž můžeme prohlásit, že společně s výjimečným stavem patří do množiny mimořádných reaktivních právních institutů určených k řešení krizí. Od výjimečného stavu se liší zejména v tom znaku, že se jej v podmínkách demokratického právního státu nemohou dovolat orgány veřejné moci, nýbrž pouze občané coby subjekty podřízené její autoritě.
V úvodu příspěvku nejprve přibližuji sám pojem práva na odpor a odlišuji jej od dalších souvisejících konceptů, mj. právě výjimečného stavu a dále práva na revoluci a občanské neposlušnosti. Jakkoli se nám mj. s ohledem na historické zkušenosti a platnou právní úpravu může jevit právo na odpor jako relativně přirozený institut, je pravdou, že jeho pozitivní zakotvení je v evropském kontextu spíše vzácné a řada významných teoretiků vůči němu zaujala silně rezervované nebo dokonce negativní stanovisko.
Z hlediska zájmu na zachování demokratického právního státu se ukazuje zkoumání tohoto institutu jako významné mj. proto, že může být, jak říká prof. Kysela, "na jedné straně nástrojem a garancí udržení řádu určité kvality, na straně druhé však hrozí každému řádu subverzí spontánní, tj. nereflektované poslušnosti." V hlavní části příspěvku představuji čtyři základní typy argumentů, které jsou vůči právu na odpor vznášeny, jmenovitě argumenty z (i) logického rozporu, (ii) anarchie a nekonečného regresu, (iii) redundance, (iv) konzumpce.
Následně tyto argumenty zhodnocuji a závěrem nabízím odpověď na otázku, zda právo na odpor má nebo naopak nemá v demokratickém právním státě své místo.