Abstrakt
Rezignaci užívám ve dvou odlišných, ale souvisejících významech. Na empirické rovině je pro mě typem sebevztahu. Rezignující člověk si uvědomuje, že se musí vzdát určitých aspektů své osobnosti, má-li naplnit své možnosti. Takové asketické cvičení formulují všichni myslitelé, jimiž se v této knize zabývám - od Hegela přes Ciorana po Weilovou. Rezignace je v tomto smyslu pozastavení našich reflexů na úrovni tělesnosti i myšlení. Na úrovni těla pozastavujeme touhu po naplnění našich tužeb, a zkázňujeme se tak třeba v práci; na úrovni myšlení to znamená, že nepodléháme osobním názorům či hlediskům, která mnohdy bývají prvním reflexem.
V jednotlivých kapitolách či cvičeních se věnuji těmto rezignačním technik ám, které mají pro jednotlivé myslitele vždy specifikou podobu a dosah. Jednotlivé techniky jsem schematizovala do hlavních postav této monografie. Jsou jimi byrokrat, umělec v hladu, had svlékající svou kůži, rytíř nekonečné rezignace, lhostejný cizinec, špion světců, písař Bartleby a mystička. Hlavní postavy jsou schematizací toho, jak si daný myslitel představuje konkrétní asketickou techniku.
To, že jsou postavami poukazuje rovněž k tomu, že mi v případě rezignace nejde jen o jednotlivé lepší či horší nebo mírnější či krajní techniky sebeomezování. Fakt, že pracuji s postavami, poukazuje k tomu, že rezignací míním něco více. Vycházejíc z pojmu rezignace, který pochopím v jeho původním významu jako re-signatio, tvrdím, že samo já je ve své struktuře re-signační. Proto se na jednotlivých úrovních vždy zabývám dvojím: pojmem já, který daný myslitel formuloval, a asketickými technikami, které mu umožňují být tím, čím je.
Původní re-signatio chápu jako ambivalentní pohyb, jímž člověk získává distanci od svého života, zvědomí si to, čím je, uvědomí si, že je vůči svému životu svobodný, a v nějakém ohledu se vrací k tomu, na co původně re-signoval. Situace, v nichž se před resignací nacházel, nejsou nahodilé, přinejmenším co do jejich formy reflektují to, čím člověk skutečně je. Člověk se tedy odvrací, od toho, čím je, a následně se k tomu vrací. Proto bude napříč pojednáním stěžejní pojem negativity, jíž se odvracíme od toho, co žijeme, a opakování, jímž se vracíme do života. Ostatně výraz resignatio je pohyb bytostně ambivalentní: tkví ve stvrzení něčeho negativního - je to negativita plodící v sobě samé pozitivitu. Jako resignovaný je subjekt tím, čím je z-novu, ale nově. Re-signace je tedy reflexe, z níž vyrůstá vědomé a rovněž autentické a silné - protože resignované - já.