Slovotvorné komponenty z klasických jazyků jsou velmi flexibilním a účinným nástrojem pro označení nově vzniklých skutečností během rychlého globálního rozvoje. Moderní jazykové systémy kladou velké nároky na efektivitu i internacionalitu nových slov.
Nové výrazy musí adekvátně reagovat na měnící se životní realitu a komunikační potřeby uživatelů v souvislosti rychlými civilizačními změnami. Latina i řečtina nabízí výrazové prostředky, které těmto podmínkám vyhovují.
Jsou dobře kombinovatelné s domácími i cizími komponenty a jsou velmi produktivní. To přináší jazykovým uživatelům velké množství výhod, ale zároveň riziko nadužívání a postupné vyprázdněnosti některých slov a potřebu nahradit je jinými.
Z hlediska mluvčích, kteří si průběžně rozšiřují svou slovní zásoby o nové výrazy, se jeví jako velice důležité, aby v tomto procesu mohli využít svých předchozích znalostí a zkušeností právě se slovotvornými komponenty latinského a řeckého původu. Článek si klade za cíl propojit některá lingvistická a lingvodidaktická východiska problematiky prefixů a prefixoidů latinského a řeckého původu v češtině, s několika přesahy do anglického jazyka.