Abstract
V méně známých (oproti textům Krize evropských věd) textech přednáškového cyklu Příroda a duch ze začátku 20. let Husserl sleduje to, co nazývá tragikou evropské tradice. Evropská tradice podle něho je konstituována v kontinuitě úsilí o vědění a neustálou kritiku jeho předpokladů.
Podle Husserla jsou to objevy nových podstatných možností a postup k předpokladům, který tvoří toto kontinuum. K této kontinuitě patří konstitutivně též vzdělání a výchova jako pohyby přivádění člověka k jeho lidskosti.
Podle Husserla ale v tradici dochází k paradoxnímu pohybu, v němž velké bloky vědění, založeného na objevech nových metodických možností, jsou technizovány, tedy připraveny k využití jako matematizované výsledky minulých vhledů, aniž by tyto vhledy byly ještě živě přítomny. Tím se závažně proměňuje i jednatelství člověka založené na této mechanizaci.
Evropa ztrácí podle Husserla své vlastní konstitutivní zdroje a svět je v idealizujících metodách proměňován stále více v absurdní mašinerii.