Básník jako oběť, svědek i žalobce: Kontradějiny v básnické skladbě Ivana Diviše Moje oči musely vidět (1987-1989)
Abstrakt
Básnickou skladbu Ivana Diviše Moje oči musely vidět (1987-1989) možno považovat za jeden z vrcholných básnických výtvorů i výkonů české poezie na konci 20. století. Její silný účinek spočívá v tom, že spojuje básnické svědectví, (auto)biografickou intimitu a nadosobní, obecně platné sdělení, reflexi univerzálních dějin a moderních českých dějin minulého století, fiktum a faktum.
V Divišově skladbě má toto svědectví charakter dramatického svědectví, kdy pozice Divišova skladba je zároveň pozoruhodným příkladem toho, že básnický jazyk může určitým událostem jejich dějinnost propůjčit, ale také, že v básnických textech nejde jen o zprostředkování historického "vědění" nebo "poznání", ale o zprostředkování zkušenosti s dějinami a zároveň o kritiku dějinné existence a historismu.