Autorka se v článku věnuje konverzím potomků hugenotů, které souvisely s jejich umisťováním a převýchovou v katolických institucích v průběhu 18. století. Internace dětí jinověrců v těchto zařízeních odrážela úsilí katolické církve a státu zamezit potenciálnímu nárůstu vlivu hugenotů v tehdejší francouzské společnosti.
Byla však mnohdy rovněž jediným řešením prekérních materiálních situací reformovaných rodin. Stabilní počty penzionovaných chovanců těchto katolických konviktů a laických kongregací až do osmdesátých let 18. století přitom úzce souvisely s nárůstem tajných protestantských sňatků v tomto období.
Svou analýzu opírá autorka o rozbor případů zejména z Languedoku, čerpá nicméně i z jiných francouzských provincií. Úskalí interpretace konverzí v rámci těchto penzionátů demonstruje na blíže popsaném příkladu jedné chovanky z roku 1754. Nerozhodná apostaze hugenotky Grácie Goutardové z Castres souvisela nejen s dívčiným vědomím blížící se smrti, ale byla ovlivněna mnoha faktory, jež badateli v případě informačně bohatého pramene nabízí široké spektrum analytických otázek vyjevujících komplexnost vnitřních a vnějších pohnutek náboženského svědomí jedince.