Článek analyzuje vzájemná politická vyjednávání o provádění modu vivendi, která v letech 1928-1934 vedly ústřední československé politické orgány se slovenským episkopátem. Svrchovanou autoritou při konečném rozhodnutí o rozdělení a majetkové dotaci slovenských diecézí byl však Svatý stolec.
V nestabilním poválečném sociálním, politickém a ekonomickém klimatu Československo dočasně sekvestrovalo slovenské církevní statky. Tato skutečnost vyvolávala stále větší nespokojenost, skepticismus a nedůvěru slovenských ordinářů, v čele se spišským biskupem Msgr.
J. Vojtaššákem.
Zatímco po skončení v álky vyjadřovala slovenská církevní hierarchie vesměs sounáležitost s československou státotvornou ideou, od konce 20. let stále ostřeji obviňovala stát z nesprávného a neoprávněného spravování církevních statků. V této kritice našli slovenští ordináři podporu mezi vůdčími představiteli Hlinkovy slovenské ľudové strany.
Vzájemný konflikt vyvrcholil tajnými jednáními biskupů J. Vojtaššáka a M.
Bubniče s ostřihomským arcibiskupem J. Serédim.