Na pozadí vývoje francouzské klasicistní estetiky vyrůstající od poloviny 17. století z aristotelské a horatiovské tradice se příspěvek zaměřuje na způsob, jakým se po prvních dobových poetikách primárně věnovaných básnictví, dramatu a malířství stává součástí dobových rozprav o zásadách klasicistní doktríny také hudba. Studie odkrývá, jakým způsobem se oba doboví autoři pokoušeli smysl hudebního uměleckého díla objasnit na základě zásad klasicistní estetiky, která byla primárně vytvořena jako básnická poetika spojující hlavní úkol umělce s ideou prodesse aut delectare (poučit a potěšit), ale také movere (pohnout), a kterou bylo možné realizovat pouze prostřednictvím principu napodobování (imitatio).