V posledních letech se do klinické praxe dostávají nové metody trvalé kardiostimulace, které se v literatuře nazývají fyziologickou stimulací či stimulací Hisova-Purkyňova převodního systému. Patří mezi ně stimulace Hisova svazku, přímá stimulace levého Tawarova raménka a stimulace myokardu levokomorového septa.
Tyto stimulační techniky jsou spojeny se změnou přístupu k trvalé kardiostimulaci, jak ji známe v posledních desetiletích. Na rozdíl od myokardiální stimulace pravé komory srdeční je u nich stimulační elektroda fixována přímo do oblasti výskytu buněk převodního systému (Hisova svazku či levého Tawarova raménka), či do jejich těsné blízkosti.
Dalším významným rozdílem je nutnost použití speciálního vybavení k dosažení optimálního místa stimulace a obvykle i využití speciálních manévrů k potvrzení uchvácení buněk převodního systému. Narůstající evidence o bezpečnosti a účelnosti těchto metod se odrazila v doporučených postupech některých národních společností pro kardiostimulaci.
Fyziologická stimulace (především stimulace Hisova svazku) je ve specifických indikacích doporučována jako alternativa pro pravokomorovou nebo biventrikulární stimulaci. Tento přehledový článek popisuje jednotlivé typy fyziologické stimulace, techniku jejich provádění, způsoby potvrzení typu komorové aktivace a výhody či nevýhody jejich použití u pacientů s indikací k implantaci kardiostimulátoru pro bradykardii.