Blázen: (vlastní) životopis. Identita a vnitřní svět duševně nemocných na základě přijímacích protokolů a kazuistik z pražské psychiatrické léčebny v předbřeznové době
Abstrakt
Studie se zabývá tematizací vlastního života a duševní poruchy na základě přijímacích protokolů pro pražský Ústav choromyslných ze 30. let 19. století. V té době platila pražská psychiatrická léčebna, v jejímž vedení se vystřídali W. Rilke, A. Nowak, K. D. Schroff aj. G. Riedel, za jedno z nejlep ších zařízení svého druhu v Evropě.
Materiálově se studie opírá především o anamnézy (Krankheitsgeschichten, Krankensgeschichten), které za účelem hospitalizace vyhotovovali venkovští a městští lékaři (častěji však prostí ranhojiči), a dále o kazuistiky vyhotovené již primáři a sekundáři samotného Ústavu pro choromyslné.
Autorka se soustředila především na následující okruhy, které byly relevantní k otázce sebe-tematizace, tematizace vlastního "já" pacientů: Které chování bylo okolím potenciálního pacienta označováno za "pomatené", "bláznivé" a kdo a z jakých důvodů vydal podnět k jeho hostpitalizaci? Jakým způsobem sami pacienti vysvětlovali okolnosti a příčiny svého "pomatení" ? Jak byla následně nemoc klasifikována a jak jí odpovídala "léčba", prohlašovaná lékaři pražského ústavu za "individualizovanou"?
Rozhovor se zdravotníkem, který sestavoval první anamnézu, a následně s ústavním lékařem nutil potenciální pacienty pražské psychiatrie vytvořit jakousi autoreflexi vlastního života i svého současného stavu. Potenciální pacient měl tematizovat vztahy v rodině, traumata z dětství a dospívání, stejně jako vztahy k sobě samému i vlastní tělesnosti; uspořádat vlastní, často právě neuspořádané, nelogické, zmatené myšlenky. I pojmosloví, včetně obrazného líčení, jimiž se "pacienti" snažili uchopit někdy stěží pojmenovatelný stav, jsou pro nás vzácnými doklady subjektivní reflexe, vnímání vlastního já. Výroky či vidiny zaznamenané dobovými zdravotníky jako doklady chorobného duševního stavu v nás koneckonců mohou probouzet i jiné otázky po způsobu dobového prožívání nějaké formy existenciální úzkosti.
V obecnější rovině však můžeme konstatovat, že ranhojičské "Krankengeschichten" jsou i dokladem rostoucí moci "moderního", post-osvícenského státu, která se stále více opírá také o různé formy "expertního vědění", které je relevantní pro ekonomiku i veřejnou správu. Vědění, kterému podléhají všichni občané bez rozdílu stavu a pohlaví, protože každý život má pro stát nějaký ekonomický význam. Proto narůstá zájem i o "obyčejné", dosud marginalizované sociální skupiny. (Post)osvícenský stát, jakkoli stále stavovsky uspořádaný, tak projevuje své rovnostářské a současně i individualizující tendence; stejně tak je i nemocniční psychiatrická péče, o níž jsme zde hovořili, na jedné straně individualizující, na druhé straně unifikující.