Městské dějepisectví jako nástroj adaptace v kontextu modernizace středoevropské společnosti (1860–1900)
Abstrakt
Příspěvek se zaměří na sociální funkce městského dějepisectví v českých zemích a Haliči v období 1860-1900. V návaznosti na podněty ve studiích urbánní governance, publci history a konceptu adaptace - a na základě vybraných příkladů měst a jejich dějepisů - příspěvek zkoumá, jakým způsobem městské dějepisectví pozdního 19. století fungovalo jako nástroj adaptace měst na modernizaci společnosti, zejména ve vztahu k proměně identit, vzestupu občanské společnosti, nových forem městské správy a proměny samotného městského prostředí, ale také v rovině individuálních trajektorií jednotlivých měst.
Zatímco velká část městského dějepisectví produkovala reprezentace, jež propojovaly dějiny města s obecnějšími narativy modernizace a dějin národa, a nepřímo tak legitimizovala politiku nových městských elit, v některých případech měly dějepisy ambici být nástroji výchovy aktivního občanstva, jež využije historického vzdělání k efektivnější angažovanosti na rozvoji města. V obou případech dějepisy formulovaly představy žádoucích postojů a rolí.
Důležitou úlohu proto hrála konstrukce exemplárních postav městských dějin, představujících tzv. "role models".