Abstrakt
Sňatek s rurikovským knížetem uzavřelo několik byzantských princezen, ale o většině z nich máme jen mlhavé informace, a dokonce neznáme ani jejich jména. Výjimku tvoří jen dvě z nich, Anna Porfyrogennéta, choť ruského knížete Vladimíra I. - nicméně ani o jejích osudech po příchodu do Kyjeva není téměř nic známo - a především Zóé Palaiologovna, neteř posledních dvou byzantských císařů, která se roku 1472 provdala za velikého knížete moskevského Ivana III.
V souvislosti s Ivanovým manželstvím s příslušnicí císařské dynastie Palaiologů se historický diskurs zaměřuje především na otázku, do jaké míry mohla Sofie zprostředkovat Moskvě takzvané byzantské dědictví. Přihlásil se moskevský panovník tímto dynastickým sňatkem skutečně k převzetí byzantské imperiální ideje a považoval se za dědice zaniklého římského impéria? Bylo jeho důsledkem, že začal příležitostně používat carský titulu a pečeť s dvouhlavým orlem? To, co se zdá být na první problém zřejmé, se stane mnohem diskutabilnějším, pokud si položíme otázku, co mohla dcera morejského despoty svému choti nabídnout, to znamená, co ve skutečnosti její byzantské dědictví zahrnovalo. Z toho vyplývá další otázka, zda to byla Sofie, kdo zprostředkoval moskevskému dvoru znalost okázalých byzantských ceremoniálů, inspirovaných byzantskou dvorskou etiketou, například kde se v Moskvě inspirovali při přípravě prvního korunovačního obřadu, který proběhl roku 1498. V neposlední řadě bude zmíněno, jaké místo zaujala byzantská princezna na moskevském velkoknížecím dvoře a jakou roli hrála v panovnické rodině, především ve sporu o nástupnictví po Ivanu III.