Abstrakt
Text přináší chronologický přehled všech pojmenování vizuálně-motorického komunikačního systému neslyšících, která byla užívána v česky psané odborné a populárně naučné, zejména pedagogické, literatuře 19. a 20. století. Aktuální termín český znakový jazyk, označující přirozený, plnohodnotný jazyk komunity českých Neslyšících, je v českém vědeckém prostředí užíván teprve krátce. V běžném úzu stále převládá označení znaková řeč, které začalo dominovat v 80. letech 20. století.
Během dvou století však bylo názvosloví v této oblasti značně nejednotné, můžeme se setkat s až 35 různými pojmenováními, z nichž většina má kořeny ve druhé polovině 19. století (vůbec první česky psané pojednání o znakovém jazyce bylo publikováno v roce 1846). Nejfrekventovaněji se objevovalo spojení posuňková/posunková řeč, jež, v souladu s tehdejšími názory, reflektuje jistou individuálnost, univerzálnost a vnější podobnost s neverbální komunikací.