Muzeum a mauzoleum jsou spojeny více než fonetickou asociací, povšiml si ve své úvaze o povaze muzeí již v polovině minulého století Theodor W. Adorno. Slovo "muzeální" (či "muzejní") v sobě nese nelibý podtón, píše Adorno, označujeme jím totiž předměty, které umírají, nebo jsou mrtvé, které postrádají živé vztahy k žité přítomnosti.
Ve svém příspěvku si klademe otázku, zda je tento umrtvující efekt nutnou součástí tzv. "muzejního účinu", případně kde hledat jeho původ. V teorii muzejní zkušenosti lze narazit na dvě do značné míry protichůdné odpovědi: Jedna viní popisky (v širokém smyslu slova, tedy jakékoli doprovodné, vysvětlující informace), které jsou prý pouze redundantní reiterací samozřejmého, nebo naopak odstředivým, rušivým informačním nánosem. Zkušenosti, kterou nabízejí muzea, prý dodává na živosti naopak volnost pohledu, který se může svobodně, nespoután doprovodnými údaji oddávat vizuální atraktivitě vystavených předmětů. Naproti tomu stojí názor, který upozorňuje, že jsou to právě nejrozmanitějším způsobem poskytnuté doprovodné informace, které mohou předmětům vytrženým z jejich původních životních souvislostí dodat chybějící kontext, prohloubit jejich pochopení, naznačit vzájemné vztahy a skrze ně jim navrátit význam a smysl. Je možné se vydat ještě třetí cestou?