Studie zkoumá proměny politiky paměti v bývalé NDR ve vztahu k Martinu Lutherovi a Thomasi Muntzerovi.
Základní problém politiky dějin NDR spočíval ve skutečnosti, že od svého počátku vědomě popírala kontinuitu s bývalým německým státem a s německými dějinami. Po odmítnutí odkazu vilémovského Německa a zejména Třetí říše se k dějinné identifikaci naopak nabízely německá reformace a německá selská válka. V případě reformace bylo její předností, že přesahovala úzce německý dějinný rámec, čímž vyhovovala východoněmeckému dělnicko-rolnickému internacionalismu. Identifikovat se s progresivní tradicí německé reformace pro východoněmecký stát znamenalo vyrovnat se s postavou Martina Luthera. Obraz Martina Luthera proto prodělal v rozmezí 60. až 80. let 20.století ve východoněmeckém prostředí několik zásadních změn od naprostého odmítnutí Luthera jako nositele náboženského obsahu k pozdější adoraci Luthera jako průkopníka sociální revoluce. Legitimizace NDR prostřednictvím státem utvářené, státem financované a zároveň státem striktně kontrolované paměti po čtyřicet let velmi dobře plnila svůj účel. Dějiny reformace a německé selské války v NDR sloužily jako historický argument pro společenské oprávnění existence "mírového státu" dělníků a rolníků, který podle východoněmeckých ideologů vědomě navazoval na revoluční tradice. Ačkoli NDR ve "válce o dějiny" nad NSR v 50. a 60. letech jasně vítězila, nakonec boj skončil ve prospěch NSR, což se projevuje mimo jiné dnešním odmítnutím konceptu německé selské války a německé reformace jako raně buržoasní revoluce.