Výuka cizího jazyka se pro svou komunikativní povahu nabízí jako prostor k výchově k jinakosti, neměla by však stavět jen na zprostředkování informací o "jiném" světě. Vyučující musí být připraven pracovat s jinakostí v každé hodině, nejen skrze její obsah, ale i formy práce, způsob hodnocení, svůj celkový, individualizovaný přístup k žákům a studentům. Při rozvažování způsobu hodnocení nabízí bezpochyby značné možnosti formativní hodnocení, jinakost a vztahování se k ní ovlivňují vztahy ve třídě a lze ji zohledňovat při skupinové práci.
Kapitola se zamýšlí na tím, jak by tyto procesy a skutečnosti měla reflektovat příprava budoucích učitelů, ať už v didaktice cizího jazyka či v celkovém pedagogicko-psychologickém vzdělávání. Jsou budoucí učitel é dostatečně vybaveni, aby dokázali překonávat stereotypy a zažitá klišé, na nichž dosud výuka francouzštiny na českých základních a středních školách výrazně staví? Jak překonat instrumentalizaci jazyka, jeho redukci na jazykový systém bez vztahu ke kulturním kódům, které se na lingvistické znalosti jaksi volně nabalují, popřípadě slouží jen jako obsah k získávání jazykových kompetencí?
Kromě reflexe stávajícího stavu přípravy budoucích učitelů francouzštiny se pokusíme nabídnout možnosti, jejichž prostřednictvím by mohli adepti učitelství překonávat bariéry a otevírat dialog s jinakostí.