Abstrakt
Dětský folklor doprovází děti od historie dodnes v každé kultuře. Všude na světě si děti mezi sebou hrají a k této hře využívají více, či méně ustálený slovesný projev. Dětský slovesný folklor je jedním z nejproměnlivějších a také nejživějších fenoménů lidové kultury. Děti mají neustále zájem tvořit vlastní jazykové projevy, které vznikají nezávisle na nějaké instituci (například škole nebo rodině).
Jako dětský folklor se označují spontánní projevy dítěte, nejčastěji ve věkové skupině odpovídající dítěti. Patří sem množství říkanek, pohádek, her nebo i zaužívané rituály, které dítě nebo děti ve své skupině udržují a organizují. Součástí dětského folkloru jsou také krátké posměšky, které mají mnohdy ustálenou formu otázky (nebo narážky) a odpovědi, ale také vyprávění vtipů či příhod, které se dítěti stanou a ono je považuje za vtipné nebo natolik zajímavé, že má potřebu je reprodukovat svým kamarádům - takový zárodek lidového vypravěčství.Dětská hra pomáhá dítěti zorientovat se ve světě, najít si v něm svou roli a připravit se na roli budoucí. Hry, které byly zapsány kolem poloviny 20. století přípravu na budoucí genderové role ve společnosti dokládají například použitím předmětů, které měly ve hře konkrétní roli - u dívek panenky jako příprava na budoucí mateřství, u chlapců dřívka nebo klacky, kterými mezi sebou bojovali jako vojáci. Hra děti vzdělává a vychovává. Učí se při ní vytrvalosti, soustředění, ale také pohybu, postřehu a pohotové reakci. Zároveň na ně klade hra nárok plnění určitých úkonů, přemýšlení nad jednotlivými fázemi, nutnost spojení textu (nebo zpěvu) a předem daného, nebo aktuálně vymyšleného pohybu. Děti si při hře jsou navzájem učiteli - učí se mladší od staršího nebo méně zkušený hráč od toho zkušenějšího. Na zdatnější hráče připadá úkol hru vysvětlit těm nově příchozím, pracovat s dostatečnou slovní zásobou a znalostí hry tak, aby ji noví hráči co nejrychleji pochopili. Hra klade na dítě nároky, zároveň ji ale samy děti cenzurují tak, aby byla v rozmezí jejich schopností, a to jak pohybových, tak slovesných. Zároveň žádná hra není pro dítě povinná, může si tudíž vybrat, zda bude jedním z participantů. Tato monografie se zabývá dětským slovesným folklorem, a to konkrétně žánry posměšky, rozpočítávadla a hry se slovesným doprovodem a dále také krátkými písněmi a říkadly, které mají charakter výše uvedených žánrů. Mapování dětského folkloru vychází především z analýzy již vydaných sbírek dětského folkloru. Po teoretickém úvodu se text dělí na dvě části: tradiční dětský folklor a současný dětský folklor. V prvním případě jsou předmětem zájmu sbírky dětského folkloru vydané od 19. století do 80. let 20. století a dětské slovesné projevy v nich zachycené. V druhém případě se jedná o texty od 80. let 20. století dodnes, přičemž společně s knižními sbírkami dětského folkloru se objevuje velmi zajímavé prostředí sběru dětského slovesného folkloru: internet, především kanál YouTube. Na něj vkládají zpravidla samy děti svá videa dětských her, přičemž převažuje žánr "tleskačka".
Z porovnání tradičního a současného dětského slovesného folkloru vychází toto: 1) v obou případech je dětský folklor stále živý a předává se mezi samotnými dětmi bez zásahu dospělého a instituce; 2) dětský folklor reaguje na aktuální společenskou situaci velmi pružně: zatímco hlavním námětem her 1. poloviny minulého století jsou domácí zvířata, hospodářství, nebo vojáci, v textech už od 80. let 20. století se objevují televizní hrdinové (Sandokan, později Vinnetou nebo Harry Potter); 3) od 80. let 20. století dále se čím dál častěji objevují tleskací hry - tleskačky, písně s novými texty na melodie tradičních lidových písní (např. Prší, prší) a také nový útvar - třídní hymna (vlastní text na ústřední melodii pohádky Mach a Šebestová).
Dětský folklor je stále živý a reaguje na aktuální situaci s úctyhodnou rychlostí a přizpůsobivostí. Dokud budou mít děti prostor k tomu si společně hrát, budou společně s nimi přetrvávat a možná i vznikat různé formy dětského (slovesného) folkloru.