Levicové a pravicové kontexty interpretace rusko-ukrajinského konfliktu a jeho dopadů pro východní Evropu českými intelektuály
Abstrakt
Rusko-ukrajinský konflikt, který vypukl v únoru 2022, byl od počátku velmi podrobně komentován českými historiky, politology, vojenskými analytiky, filosofy a mnoha dalšími odborníky z nejrůznějších úhlů pohledu. Diskuse, interpretující rusko-ukrajinskou válku a její dopady pro východní a střední Evropu, a vlastně Evropu jako celek, byla v českém akademickém prostředí od počátku výrazně poznamenána předchozí debatou pravicově a levicově orientovaných intelektuálů, týkající se pozice Ruska (Sovětského svazu) a jeho odkazu pro současnost, a to zejména v souvislosti s polemikami vyvolanými postmarxistickým historikem a tehdejším děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem, navazujícími na vydání jeho dvou knih Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu (2011) a Co byla normalizace? (2017); významnou roli pro vyhrocenou polemiku o roli Ruska ve východní a střední Evropě připravila také nechvalně známá kauza Vrbětice, která v dubnu 2021 vyvolala ostrou diplomatickou roztržku mezi Českou republikou a Ruskou federací.
Obě tyto kauzy, stejně jako debata o společné československo-ruské (sovětské) minulosti (například kauza Koněv), výrazný vliv proruských dezinformačních médií, značná podpora Ruska některými politickými představiteli, zejména kruhu kolem prezidenta Miloše Zemana, postupně přispěly k zpolitizované, až zideologizované debatě, vedené především v českých médiích (ale už i ve vědeckém diskurzu) velmi agresivně skupinou intelektuálů (mnozí z nich jsou spojeni s Ústavem pro studium totalitních režimů, ÚSTR), zastřešujících se silně pravicovými argumenty, a na druhé straně levicovými intelektuály, kteří se tyto útoky snaží odrážet. V takto ideologicky vymezeném pravicově-levicovém kontextu, do něhož se výrazně promítají i okolnosti nevyřešeného československého komunistického dědictví, probíhá částečně až hysterická debata o roli a pozici Ruska, Ukrajiny, východní a střední Evropy, o dopadech války, hrozbách a strategiích do budoucna, v němž se na jedné straně z Ruska stává nejen strašák, ale i země, jejíž odkaz a význam pro české dějiny by měl být zcela vymazán z české historické paměti (například nedávná diskuse o přejmenování všech pražských ulic, které mají něco společného s Ruskem), a na druhé straně země, jejíž dominantní geopolitická pozice by měla být i nadále respektována.
Oba tyto postoje mají v úvahách obou táborů samozřejmě taktéž dopad na budoucí uspořádání Evropy, zejména té východní: s Ruskem či bez Ruska. Cílem tohoto příspěvku je analyzovat postoje obou "znepřátelených" stran a hledat možná východiska, vycházející z debaty českých intelektuálů, pro budoucí uspořádání východoevropského regionu.