Abstrakt
Srdeční selhání zkracuje délku života. Nejčastější příčinou u žen je dlouhotrvající hypertenze, u mužů ischemická choroba srdeční.
Původní představa byla taková, že poškození myokardu při infarktu je nevratné. Po zavedení léčby akutní ischemie myokardu revaskularizačními metodami se ukázalo, že část postiženého srdečního svalu zůstává životaschopná (viabilní) a po obnovení přítoku krve obnovuje svoji kontraktilní funkci.
Dobutaminová zátěžová echokardiografie testuje kontraktilní rezervu myokardu. Zlepšení hybnosti akinetické stěny po nízké dávce dobutaminu detekuje viabilní myokard.
Zobrazení perfuze myokardu technikou SPECT je založeno na tom, že akumulace 99mTc-MIBI závisí na prokrvení, integritě buněčné membrány a funkci mitochondrií, je tedy známkou viability. Akumulace 201Tl-chloridu v buňce závisí na aktivním transportu, což zvyšuje přesnost v detekci viability. 18F-FDG PET je považována za zlatý standard.
Slouží k hodnocení metabolizmu glukózy v myokardu. Kontrastní CT s opožděným sycením detekuje jizvu.
Magnetická rezonance využívá princip pozdního sycení myokardu gadoliniovou kontrastní látkou, která se akumuluje v jizvě, má však některá omezení. Echokardiografie je v literatuře uváděná jako metoda první volby pro screening viability, v praxi se však příliš nepoužívá.
Ve druhé řadě pak stojí scintigrafické metody, zejména 18F-FDG, která má pro detekci viabilního myokardu vysokou senzitivitu. Magnetická rezonance srdce se zdá být v hodnocení viability centrálním hráčem.
Je schopná detekovat přítomnost jizevnaté tkáně a změřit její transmuralitu. Viabilita myokardu je stále v zájmu klinických lékařů a stále je předmětem klinických studií.
Viabilní myokard je důležitým parametrem, který může předpovědět efekt revaskularizace, a tedy dlouhodobé prognózy pacienta. Výběr vhodné metody pro jeho detekci by měl být cílen na konkrétního pacienta v závislosti na její lokální dostupnosti.