Umělá plicní ventilace představuje jeden z nejčastějších postupů přístrojové podpory orgánových funkcí v intenzivní péči. Aplikace pozitivního přetlaku do dýchacích cest a plicního parenchymu je spojena s řadou změn, které (v různé míře klinické významnosti) ovlivňuji fyziologii nejenom dýchacího systému, ale i ostatních orgánů či tkání.
Znalost dopadů UPV na fyziologické funkce organismu je zásadní nejenom z pohledu nastavování parametrů ventilační podpory, ale rovněž pro správnou interpretaci všech orgánových změn, které jsou s poskytováním UPV spojeny.