Abstrakt
Studie se věnuje otázce vztahů mezi pojetím lidské přirozenosti, jejího poznání a výchovy v Esejích Michela Montaigne. V řadě esejů Montaigne opakovaně odmítá pokusy založit své pojetí lidské přirozenosti na anticko-scholastických tradicích operujících obecnými pojmy člověka.
Východiskem a argumentační metodou pro odmítnutí spolehlivosti obecných pojmů a definic je Montaignovi specifický křesťanský skepticismus ("nový pyrrhonismus"). Zatímco scholastická (stejně jako i převážně celá antická) filosofie předpokládala existenci ideální druhové podstaty, která u každého jednotlivce určuje jeho esenciální znaky, Montaigne pro pochopení lidské situace vidí naopak jako klíčové to, že člověk je v neustálé proměně, přechodu.
Tím se z ásadně proměňuje tradiční rozumění vztahu mezi vzorem a jeho nápodobou, vztahu, který má nejen epistemologické, ale též pedagogické a morální implikace. Montaigne tvrdí, že subjektivita nemůže být pochopena na pozadí obecného vzoru, ale jen a pouze z ní samotné, z nejednoznačností a paradoxů, jež naopak jakékoli zobecnění vylučují.
Lidská přirozenost nemůže být zachycena v obecném pojmu, může být jen exemplifikována z konkrétní zkušenosti. Člověk je tedy mnohem spíše přechodem (od jedné formy k jiné) nežli podstatou. Cílem této studie je ukázat Michela de Montaigne jako moderního a aktuálního myslitele, jenž svou rétorikou i způsobem uchopování pedagogické problematiky otevřel řadu výchovných otázek, jež jsou dnes relevantní: např. jak chápat výchovný cíl prakticky a neformalisticky, jak pracovat ve výchově s jedinečným a nezobecnitelným a jak uvažovat vztah mezi věděním a jednáním.