Abstrakt
Předkládaná kniha se zabývá průmyslovým dědictvím Podkrušnohoří (které lze volně vymezit jako silně urbanizovaný pás území lokalizovaný v severozápadních Čechách v Podkrušnohorské pánvi mezi městy Klášterec nad Ohří a Děčín) a jeho rolí v budoucím rozvoji regionu. V první části knihy jsou představeny procesy, které stojí za vznikem fenoménu dnes označovaného jako průmyslové dědictví.
Je zdůrazněno, že místo populárního pojmu průmyslové revoluce je nutné mluvit spíše o několika modernizačních či industrializačních vlnách, pod jejichž vlivem dochází od konce 18. století (resp. od poloviny 19. století ve střední Evropě) k významným změnám z pohledu společenského, ekonomického i environmentálního. Následně jsou tyto změny demonstrovány na území Česka, popřípadě v regionu Podkrušnohoří, který se vlivem této transformace stal jedním z jader industrializace nejen z pohledu celého Česka, ale také v kontextu střední a východní Evropy.
Význam průmyslu pro tento region se však snižuje po roce 1989, kdy se socialistickým režimem potlačované či kompenzované problémy průmyslových podniků ukazují jako neudržitelné v nových podmínkách globální ekonomické integrace a následně spouštějí proces deindustrializace. Deindustrializační proces způsobuje závažné problémy typické pro takzvané staré průmyslové regiony po celém světě ? mimo jiné také nárůst nezaměstnanosti a jiných sociálních problémů, které jsou způsobeny poklesem průmyslové výroby.
Důsledkem transformace ekonomiky celého Ústeckého kraje v prvních dvou dekádách po sametové revoluci zanikla téměř čtvrtina pracovních míst v regionu, přičemž s největším relativním propadem se potýkalo město Děčín. Ačkoliv se situace na trhu práce stabilizovala, četné ekonomické a sociální problémy vyplývající z postindustriální transformace regionu dosud přetrvávají.
Je zřejmé, že mají hluboké kořeny a jejich překonání bude vyžadovat delší čas a mobilizaci vnitřních i vnějších aktérů. Předchozí industrializační vlny však po sobě v regionu Podkrušnohoří zanechaly mnoho pozůstatků, ať už nehmotného (pracovní návyky a know-how, dělnickou identitu, tradiční značky a názvy produktů a podniků apod.), tak i hmotného původu (transformovanou krajinu, těžební areály, budovy továren, tradiční produkty apod.).
Proto kolektiv autorů knihy zkoumal, do jaké míry je lze využít pro rozvoj regionu. Průmyslová identita regionu totiž může být na jedné straně bariérou rozvoje, ale pokud je kreativně ztvárněna a udržitelně využívá místní zdroje, jež ji podporují, může být zároveň i prvkem, který učiní region unikátním a atraktivním pro nové investice či nové obyvatele.
Aby však tyto artefakty byly uznány jako cenné a užitečné pro rozvoj regionu, je nutné, aby jim regionální společnost připsala určitou hodnotu a učinila z nich průmyslové dědictví. Proto v druhé části knihy aplikujeme různé metody pro mapování průmyslového dědictví a vnímání jeho hodnoty.
Průmyslové dědictví je v knize definováno jako pozůstatky průmyslové kultury hmotného i nehmotného charakteru, které požívá určité míry formální či neformální ochrany ze strany společnosti. V rámci výzkumu bylo na území Podkrušnohoří zjištěno více než 200 objektů, které lze označit za architektonické průmyslové dědictví regionu.
Nicméně tyto objekty se nacházejí v různém technickém stavu ? od citlivě opravených průmyslových objektů po objekty se závažnými statickými problémy, které pravděpodobně brzy podlehnou demolici. Na základě polostrukturovaných rozhovorů s různými aktéry Podkrušnohoří jsme definovali čtyři základní diskurzy toho, jak společnost nakládá s průmyslovým dědictvím ? idylický, pragmatický, problematizující a revitalizační diskurz.
Idylický diskurz poukazuje na bohatou předválečnou průmyslovou historii kraje bez implikací vzhledem k současnému využití průmyslového dědictví pro rozvoj regionu. Dalším diskurzem byl diskurz pragmatický, zastoupený především u tradičních regionálních firem, které průmyslové dědictví (často v jejich moci) pojímají jako zdroj ekonomické prosperity.
Problematizující diskurz dominuje mezi zástupci veřejné správy a je zaměřen především na infrastrukturu vytvořenou průmyslovou érou a průmyslovou architekturu, které jsou často vnímány jako rozvojový problém měst, popřípadě jako brownfieldy bez výrazné historické hodnoty. Naopak diskurz revitalizační je přítomen z velké části u zástupců třetího sektoru a vyznačuje se pozitivním vnímáním průmyslového dědictví a jeho potenciálu pro rozvoj regionu a změnu jeho image.
Vnímání průmyslových artefaktů jako dědictví může být signifikantně formováno i médii, proto byla provedena také mediální analýza obrazu průmyslu v Podkrušnohoří. Zde však bylo zjištěno, že dominantně jsou prezentovány nejrůznější problémové kauzy a nehody a jen málo článků se věnuje využití průmyslových objektů pro nové účely tak, aby byla zachována jejich historická hodnota.
Na základě dotazníkového šetření bylo zjištěno, že mezi obyvateli Podkrušnohoří průmyslové dědictví zcela jistě nefiguruje jako zdroj regionální identity. V tomto ohledu se ve výzkumu konstitutivních zdrojů regionální identity odkaz na průmysl objevoval jen výjimečně a pokud ano, pak spíše jen s odkazem na nápravu environmentálních škod způsobených průmyslovou výrobou především za socialismu (rekultivace ploch po těžbě hnědého uhlí a zlepšení životního prostředí v Ústeckém kraji obecně).
V poslední části knihy je proto věnována pozornost přístupům k revitalizaci průmyslového dědictví. Je zdůrazněna jeho významná role především při rozvoji starých průmyslových regionů a společenské, ekonomické i environmentální přínosy využití brownfieldů.
To je demonstrováno na různých příkladech v regionu Podkrušnohoří i mimo něj, které lze hodnotit jak pozitivně, tak i negativně. Klíčová je v tomto ohledu role aktérů různých úrovní, ať už místní, krajské, národní či nadnárodní, kteří svým úsilím a kreativitou mohou napomoci ke změně vnímání průmyslových artefaktů v regionu.
Jako příklad nového kreativního ztvárnění průmyslového dědictví jsou uvedeny aktivity studentů Fakulty umění a designu na Univerzitě J. E.
Purkyně v Ústí nad Labem, kteří vnímají průmyslové prvky regionu jako zdroj inspirace, na jehož základě lze rozvinout turismus v území, zlepšit stav veřejného prostoru či realizovat podnikatelské plány.