Abstract
Hemodialyzační procedura je intermitentní a eliminace katabolitů je neúplná. Přínos dialýzy je kompromisem mezi prodloužením života a komplikacemi indukovanými dialýzou.
K závažným akutním komplikacím patří intradialyzační hypotenze (IDH), která je podmíněna nerovnováhou mezi snížením intravaskulárního objemu podmíněným ultrafiltrací a kompenzatorními regulačními mechanismy (zvýšení srdečního výdeje a zvýšení periferní cévní rezistence). Nepřiměřená ultrafiltrace, resp. ultrafiltrační rychlost, má i chronické důsledky ve smyslu poškození, jmenovitě poškození srdce, mozku, ledvin a dalších orgánů.
Hemodynamickou stabilitu významně ovlivňuje koncentrace sodíku v dialyzačním roztoku. Pokles koncentrace sodíku v krvi během dialýzy zvyšuje riziko intradialyzační hypotenze.
Naopak pokud je sodíková bilance během dialýzy pozitivní, zvyšuje se mezidialyzační hmotnostní přírůstek, ale nejen to. Celkové množství sodíku v organismu je vyšší, než bychom usuzovali z koncentrace v extracelulární tekutině, resp. v krvi.
Prokázalo se, že sodík přijatý do organismu, resp. v organismu retinovaný, se ukládá v osmoticky neaktivní formě do cév, kůže a svalů, což samo o sobě má negativní dopad. Při znalosti, že pacienti mají svůj individuální sodíkový "set-point", tj. jejich natremie je v čase poměrně stabilní, je nyní trendem tzv. izonatremická dialýza.
Při ní zůstane koncentrace sodíku v krvi stejná, avšak sodík z organismu se odstraní konvekcí, resp. ultrafiltrací. Tím se umožní, aby ve tkáních deponovaný sodík byl uvolněn.
Předpokladem pro snížení sodíkové zátěže organismu je snížený přívod soli v mezidialyzačním období. Nový "sodíkový modul" umožňuje průběžně upravovat koncentraci sodíku v dialyzačním roztoku, a tedy izonatremickou dialýzu zajistit.
Tato nová technologická inovace je další z možností, kter ými lze nefyziologičnost dialýzy minimálně teoreticky zmírnit.