Abstract
Svetlana Alpers, americká historička umění a vizuální teoretička, se ve své úvaze věnované vizuální podstatě zkušenosti, kterou nám poskytují muzea, svého času kriticky zamyslela nad rolí, jakou uvnitř této zkušenosti hrají doprovodné verbální informace (ať již v psané či zvukové podobě). Podle Alpers je zkušenost zprostředkovaná muzei a galeriemi ovládaná takzvaným "muzejním účinem".
Tento účin proměňuje jakékoli vystavené objekty v objekty vizuálního zájmu po vzoru uměleckých děl. Na prvním místě je podle ní tedy vizuální poutavost či atraktivita vystavených předmětů.
Alpers tvrdí, že "[j]edním z měřítek úspěchu muzeí se jeví míra svobody a zájmu, s jakou návštěvníci muzeem procházejí a prohlížejí si [vystavené objekty] bez zastrašujícího zprostředkovávání vztahu k vystaveným objektům, jaké mají za následek například všudypřítomná sluchátka [s doprovodnými informacemi]." Jednoduše řečeno, do muzeí a galerií nechodíme, abychom se o vystavených objektech něco dočetli, to lze učinit pohodlněji doma, nýbrž abychom je viděli. Pokud je ale jedním z měřítek úspěchu míra svobody a zájmu vyvolaná samotnou instalací, navzdory svazujícímu působení informačních či edukačních panelů, popisků atd., nebylo by lepší je odstranit, nebo jejich postavení a funkci redefinovat? Neskončili bychom však po takovém zásahu ve zmateném bloudění mezi vystavenými objekty? Britský historik umění Michael Baxandall se snažil nahlížet roli doprovodných informací v rámci zkušenosti nabízené muzei komplexněji.
Muzeální zkušenost podle něj spočívá v neustálé oscilaci mezi dvěma typy aktů, z nichž každý samostatně poskytuje určitou libost. Tyto akty se vzájemně podmiňují a teprve jejich souhra a vzájemné umocňování tvoří podstatu účinu muzea: "[návštěvník] se s velkou živostí pohybuje mezi vizuálně libými (či alespoň poutavými) objekty a stejně tak libým hledáním příčin [jejich vzniku a podoby]; od informací o příčinách se divák vrací k vizuálně zajímavým objektům a prohlíží si je prizmatem získaných informací, pokouší se v nich spatřit důsledky těchto příčin." Doprovodné informace tak nevyhnutelně proměňují náš pohled, způsob, jak se nám vystavené objekty jeví.
Dejme tomu, ale odkud se potom bere nám všem známý osvobozující moment zdůrazňovaný Alpers, anebo kde v rámci této oscilace vzniká ono "zastrašující prostředkování" doprovodných instruktáží? Jak v této souvislosti případně poznamenává Peter de Bolla, žádný vystavený objekt není nevinný; naopak, ještě před tím, než jej opatříme popiskem či vysvětlujícím komentářem, je zapletený do ne zcela zjevné, a ne zcela harmonické sítě referenčních rámců. Setkat se vizuálně (či jinak) se samotným předmětem není proto zdaleka tak triviální, jak by se mohlo na první pohled zdát, a tudíž i výše popsaná oscilace může stěží fungovat naznačeným způsobem.
Příspěvek se pokusí navrhnout upravené schéma muzejního účinu a zváží, nakolik mohou popisky prostředkující kontext výše zmíněnou síť nejen komplikovat, nýbrž také rozplétat. Hledání řešení naznačené problematiky bude inspirováno zdroji vycházejícími z myšlenkové tradice středoevropského prostoru.